Od nedávné doby cítím něco podivného v našem bytě.

Už pár let žiji se svým manželem v posledním patře jednoho starého činžovního domu v Praze. Celé patro vlastníme my. A postupně ho přetváříme podle našich představ. Zatím se nám nepodařilo zpřístupnit všechny prostory, a proto jsou zde místa, která neobýváme. Z těchto pokojů, většinou půdního charakteru, jenž jsme zatím provizorně zapečetili, pochází moje obavy.

Manželovi jsem pro smích, ale nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu. Možná, že to beru skutečně přespříliš vážně. Petr vždycky ráno odchází do práce a mě nechává samotnou doma. Jsem těhotná a v tomhle stavu vnímám všechno jinak. Přichází na mě pečovatelské pudy. Jakýkoliv neobvyklý nebo pro mě neznámý jev mi nahání hrůzu a považuji jej hned za potencionální nebezpečí.

Měla bych se cítit naivně šťastná a nebýt takhle roztržitě nervózní. Říkám si, že za to může počasí. Na konci října jsem nikdy neviděla takhle husté mraky. Lepší by bylo říct, že se jedná spíš o ohromnou šedou záclonu, která se přetáhla přes celé nebe. Slunce moc nesvítí. Už je slabé a proto se vše barví pouze nevydatným šedým světlem. Ráno světlejším a odpoledne tmavě sytým. Velmi často prší. Co pozoruji, tak skoro obden přichází výbojné silné bouřky. Hromy vytvářejí zvukové vlny, které otřásají s celým barákem a občasný vzdálený namodralý záblesk prořezává šerosvit.

Už jen tahle záležitost s počasím mi kazí náladu a k tomu ještě ten pocit. Opravdu nepřetržitý pocit úzkosti, jako by mě někdo sledoval. Zdá se mi, že i když manžel odejde, nejsem doma sama. Něco se mnou zůstává.

Petr se mi pokaždé směje, když se mu svěřím. Jeho postup na můj neklid je následující: nejdříve se hlasitě zasměje, aby ubylo na vážnosti mých slov. Přímo to deklasuje do vtipu. Poté mě pohladí po vlasech a hluboce se mi zahledí do očí se slovy: „Ach maličká, máš na to právo, když jsi těhotná.“ Čímž zdůrazňuje, podle něj, pravý důvod mých neblahých stavů. A nakonec ve finále prohodí nějakou otřepanou hlášku, že se mi to muselo jen zdát. To abych se uklidnila. Pokaždé mě tenhle jeho přístup dopálí. Nesnáším, když se mnou takhle zachází! Jako bych snad sama byla to dítě, co nosím. Raději však své emoce moc neventiluji.

Kdyže to začalo? Různé náznaky se vyskytovaly už delší dobu, ale nepřikládala jsem jim váhu. Ovšem vše se změnilo před dvěma týdny, kdy se stalo pár opravdu podivných věcí. Od té chvíle vše prožívám daleko intenzivněji.

Zrovna jsem si vařila v kuchyni oběd, když se ozvalo tlumené zaskřípání. Zvuk připomínal zasténání dřeva při velké námaze. Takový ten vrzavě pichlavý zvuk. Neregistrovala bych ho, kdyby se mi nezdálo, že se ho cosi snaží co nejvíce ztišit. Připadalo mi to jako když v kině se někdo snaží velmi potichu jíst a o to víc je slyšet. Tenhle zvuk vycházel z pokoje, který jsme zazdili skříní. Nemá totiž žádné pořádné okno, uděláme tam střešní, až na něj budeme mít peníze. Navíc konstrukce střechy nedostatečně těsní.

Jakmile jsem se zaposlouchala, zvuk ustal. Po chvíli jsem se vrátila k vaření a tajemný skřípot se ještě tišeji, ještě víc pečlivěji rozjel na novo.

Jestli jsem si říkala, že to třeba mohl být nějaký ptáček, který se škvírou protáhl, aby se schoval před tím hrozným nečasem, tohle mi to vyvrátilo. Celý zvuk byl důmyslně prováděn, abych mu nevěnovala pozornost.

Hrozně mi to nahnalo strach. Úplně jsem strnula a nebyla schopna pohybu. Jediné, co jsem registrovala, bylo to tiché skřípání a tekoucí voda, pod kterou jsem chtěla opláchnout nůž. Kapky cinkaly o nerezový dřez. I když vrzot ustal, já pořád stála s nožem v levé ruce a houbičkou v pravé. Ten den, myslím, zrovna nepršelo, ale po celou dobu se schylovalo na pořádnou bouřku. Poznalo se to podle teplého dusna a nedýchatelna. Vzduch se nedal pořádně vdechovat, jak byl nabitý elektřinou. A já měla nastražené uši a poslouchala. Jediné, co mi moje smysly sdělovaly bylo, že voda stále cinká o dno dřezu. Celá rozklepaná jsem zakroutila kohoutkem i když jsem v té samé ruce stále křečovitě držela houbičku.

Poté co jsem se zklidnila a dodala odvahy, jsem se i s nožem přiblížila ke skříni. Uchem jsem se k ní nalepila. Nic se nedělo.

Dávala jsem si záležet, jestli tam nerozeznám tlumený dech. Měla jsem zato, že v pokoji je zloděj. Ale ve vedlejší místnosti nebyl patrná jakákoliv známka života.

Rozhodla jsem se, že si pro jistotu půjdu zaposlouchat i k druhým zazděným dveřím, které vedou do toho pokoje. Tyto dveře jsou zalepené pouze igelitem s polystyrenem. Když jsem od toho igelitu byla asi metr, z ničeho nic se napnul, jakoby ho chtěl někdo z druhé strany protrhnout, ve výši mého rozrůstajícího se břicha. Přísahám, že jsem úplně viděla obrysy prstů, které se snažili dostat skrz a k tomu jsem snad i zaslechla hladový vzdech. Ale tím si už nejsem jistá. Hrozně jsem začala křičet. Běžela jsem se zavřít do ložnice a okamžitě jsem volala manželovi. Nemůžu se tedy zaručit, jestli ten sykot byl skutečný, nebo jsem si ho vytvořila v hlavě.

Petr přijel do půlhodiny a raději už zůstal se mnou doma. Po zbytek dne se už nic podivného nestalo.

S manželovou pomocí jsem si vsugerovala, že se nic nestalo, že se mi všechno jen zdálo. Ovšem přece jen jsem měla někde hluboko v sobě zakořeněné sémě strachu, které mě nakonec přerostlo. Před dvěma týdny jsem to ale ještě takhle nevnímala.

Další den jsem trávila jako obvykle. Utápěla jsem se ve vlastní nudě, venku bylo ještě docela pěkně a přesto se mně nikam nechtělo. Příchod večera to ale změnil. Jakmile se neustálé šero nasytilo dnem a ztmavlo, začaly se dít další podivné jevy. Nejdříve můj stín obav narostl. Nevím z čeho, asi z té samoty ve tmě. A když jsem šla rozsvítit světla, zaslechla jsem další podivný zvuk, který vyluzoval zapečetěný pokoj. Tentokrát to znělo přesně jako když skleněná kulička dopadne na tvrdou podlahu. Nejdříve hlasitější bouchnutí, které se opakovalo v slabších variantách, dokud to úplně neutichlo. A pak úplně od začátku, od nejhlučnějšího bouchnutí. Oproti zvuku ze včerejška byl tenhle drzejší. Vůbec se ho nikdo nesnažil tlumit, ba naopak. Přišlo mi, že mě jím někdo lákal a dával najevo, že je tady, že už ničemu nezabráním. Bylo to, jako by mi někdo vzal všechnu naději, cítila jsem se jako sesazený král, který je totálně bezmocný. V tom pokoji něco bylo a s kuráží mi to dávalo na vědomí. V uších mi to znělo jako:

 „Už jsem tady. Nic s tím nenaděláš.“ Ano. ANO! Zpětně jsem si skoro jistá tím, že to ke mně takhle promlouvalo. Přeložilo se mi to v hlavě do téhle smysluplné formy.

Přiblížila jsem k pokoji, který sousedí s tou osudnou místností. Zvuk neustával. Stále to stejné sdělení. Ovšem jakmile jsem vkročila do sousední místnosti, buchot ustal. Byt zaplavilo naprosté ticho. Neobvyklé ticho. A najednou se menší věci začaly otřásat v pulsech směrem ke mně. I na mě to dolehlo. Bylo to jako tlukot srdce. Tlakové vlny do mě v rytmu bily. Ve stejném intervalu mi z toho zaléhaly uši. Na srdce mi to působilo jako stimulující masáž. Rozhodla jsem se přiblížit blíže k igelitové pečeti. Jakoby ten igelit něco napínalo jako vítr plachty. Když jsem přistoupila ještě blíž, vše se vyjasnilo. Opravdu jsem zcela zřetelně slyšela naschvál hlasitý dech z vedlejšího pokoje. Snad, aby se mi dostalo toho, na co jsem včera tak nastrahovala uši. Mocný dech, který hýbal igelitem i přes polystyren.

Samozřejmě jsem opět utekla okamžitě, jak jsem to zaslechla. Hned jsem taky ze zamčené ložnice volala Petrovi. Naštěstí už byl dávno na cestě domů. Dlouho to netrvalo a přijel. Po zbytek večera mě uklidňoval popsaným způsobem.

Další den jsem se už v úzkosti, strachu a nejistotě začala utápět. Přinutila jsem manžela, aby nešel do práce. Po jeho boku jsem se cítila alespoň trochu bezpečně. Celý den jsem doufala, že se z pokoje budou opět vyluzovat podivné zvuky, abych přesvědčila i Petra. Takhle to zatím všechno spadalo na mě. A jestli mě něco ničilo stejně mocně jako ty podivné zvuky, tak to byla nejistota. Sama se v tom zmítám. Nejsem náhodou poblázněná z toho těhotenství? Nebudu se tomu třeba jednou smát? Nevysnila jsem si to všechno z nudy?

Kdyby se o pravdivosti přesvědčil i manžel, nemusela bych se trápit otázkou jestli nejsem blázen. Ovšem zase na druhou stranu co je lepší? Být trochu blázen? Nebo mít doma duchy? Opravdové dilema.

Bohužel nebo naštěstí se celý den nic nestalo, dokonce ani když se setmělo. Naléhala jsem tedy na Petra, aby odpečetil pokoj a přesvědčil se, jestli tam někdo nebo něco není. Po delším přemlouvání jsem ho nakonec přesvědčila. Petr pomalu odlepil povolený igelit a vyskládal i všechny polystyrénové desky, které izolovaly pokoj.

Z místnosti se vylinula zatuchlina starého baráku. Vše umocňovala bouřka, jenž venku řádila v nejlepším. Esence rozmaru počasí nezadržitelně proudila mezerami pod střechou dovnitř. Stará zatuchlina se rvala o své místo s hutným vzduchem. Žádna známka jakéhokoliv jiného vniknutí do této komory. Svůj život si tam žil pouze prach a pavučiny. Prach se povaloval sem a tam, poletoval podle toho, odkud zrovna do pokoje vnikal venkovní vítr. Pavučiny se rozmrzele vlnily v líném rytmu, který diktovala bouřka a její výbojné nálady.

Slyšela jsem, jak potůčky dešťovky řinčí po střešní krytině. Znělo to magicky. Když manžel zpozoroval, že tomu pozorně naslouchám, řekl stroze: „To budou ti tví duchové.“

Stále jsem se neodvažovala vkročit do té místnosti. Něco mi v tom bránilo. Odpuzovalo mě to, jako se odpuzují dva magnety se stejnými póly. Jenže když mě Petr pobídl ať jdu za ním, překousla jsem to. Neměla jsem to dělat. V okamžiku, kdy jsem došlápla oběma nohama do toho zatraceného pokoje, ozvala se strašlivá rána. Výbuch!  Všechny vlasy i chlupy po celém těle mi stály hrůzou. Dostala jsem šílenou husí kůži, která mě zábla, ale já byla v šoku natolik, že jsem se nedokázala pohnout. Připadlo mi to, jakoby po mě lezlo tisíce pavouků. Ani Petr nevypadal nejlíp. Tvářil se, jako když na něj padá střecha. Všechen prach v místnosti se zvedl a pomalu se kolébal zpátky, když dorazil vítr, který ho odvál směrem k probouraným dveřím.

Do domu v naší ulici vrazil blesk. Manžel mě hned začal uklidňovat. Prý to byl pouze elektrický výboj, jenž přeskočil ve špatnou chvíli. Všechno to byla jedna velká náhoda. Proč jsem teda cítila kdesi uvnitř, že je něco špatně? Zdálo se mi, že mě někdo omotal obrovským šátkem do kukly děsu z událostí, které na sebe zdánlivě nemají navazovat. Ovšem podvědomě jsem cítila jejich nejasné souvislosti. Proč jsem se opředla pavučinami neblahého tušení? Manžel ale razantně odmítal můj neklid a téměř s ateistickou razancí se mi vše snažil vyvracet.

Pro můj klid si vzal dovolenou do konce týdne. Ve svém volném čase o mě pečoval a k tomu lépe zapečetil zrádný pokoj. Samozřejmě na moje prosby.

Není s podivem, že do konce týdne se nic nedělo. I přes to jsem se necítila klidná. Pořád byla ta možnost, že jsou to opravdu moje obživlé představy, že šílím z mateřství. Nevěděla jsem, co si počít. Chvíli jsem si přála, aby to všechno byla jen moje fantazie a jindy jsem úplně nedočkavě vyčkávala na každou sebemenší věcičku, která by mi potvrdila, že nejsem blázen. A právě to, že se vůbec nic nedělo, mi začalo být krajně podezřelé. Přišlo mi to rafinované. Něco rozpečetěnými dveřmi vniklo do našeho bytu a teď to záludně čeká, až pozornost opadne. Pobývá to v temných zákoutích a dívá se. Vyčkává. Cítila jsem přítomnost něčeho cizího. Neptejte se mě jak, ale ten pocit sílil každým dnem, minutou. Neustále na každém kroku mě propichoval hladový pohled, který jsem nemohla zpozorovat. Přesto můj šestý smysl hlásil, že něco se děje. Celý týden jsem prožila ve střehu, zmítajíc se v podivných pocitech. Z jedné strany se na mě valil strach, že nezvládám mateřství, že začínám být vyšinutá. A z druhé se na mě valila ještě hruběji úzkost z neblahého vědomí, že zde s námi něco žije. Jestli to žije.

Nepřestala jsem o tom přemítat ani v noci. Ve snech se mi zdálo o tom, že je to duch. Jindy, že je to démon. Až nastal čas, kdy musel manžel opět bezpodmínečně do práce. Tak jsem opět osiřela před třemi dny. Ráno se nic nedělo. Jenomže brzy odpoledne se zatáhlo a vítr přivál další obrovskou bouřku. Okamžitě se setmělo. Černota všech různých koutů ucítila svou příležitost a rozrostla se po celém bytě. Jakmile jsem uslyšela dopadat první kapky na střechu a jejich cinkot o sklo v oknech, dostala jsem chuť se vysprchovat.

Svlékla jsem se v koupelně a pustila vodu. Její hukot splýval s dešťovými peřejemi, které narážely do oken. Začala jsem se oddávat pramínkům horké vody, které mi tekly po těle. Vždycky mě tenhle způsob očisty odreaguje. Zapomínám na svět kolem. Má mysl se noří do hlubin imaginárních vod. Pohlcují mě stékající potůčky. Krása.

Jenomže svět, do kterého jsem se narodila, svět mimo vodu se ozval. Zaslechla jsem zvuk natolik jiný od bzukotu sprchy a pochodu kapek po oknech. Znělo to jako chechot z nitra. Hrubý odporný posměch, který se zasekává a zalyká. Není prožitý naplno, ale schválně vybuzený a s postranními úmysly. Opět se mi to v hlavě přeložilo do: „Vše jde podle plánů.“ Docela prosté konstatování mě ale vyděsilo. Pohltila mě hrůza, jakoby z vody vylétly obrovské čelisti a celou mě spolkly. Ano, přesně tak okamžité to bylo.

Nejdříve jsem nevěděla co mám dělat. Opět mě to úplně zastavilo. Nepamatuji si, jak dlouho jsem tam jen tak stála. Jakoby mě to zmrazilo. Ale když jsem procitla, nenapadlo mě nic lepšího, než se zamotat do ručníků, vyběhnout ven a zařvat: „Co po mě chcete?“ Ani nevím proč jsem použila množné číslo. Vylétlo to ze mě.

Rozléhalo se ticho. Jen déšť tiše bubnoval na okna. Zdálo se mi, že i on se připojil proti mně a ztišil se. A pak se najednou ozval z pokoje stejný zvuk. Hřmotný smích. Poté pazvuk z kuchyně. Něco ještě podivnějšího z ložnice. A pokračovalo to v kruhu směrem ke mně. Zašramotilo to v obýváku. Potichu jsem byla tentokrát já. Ani jsem nedýchala. Dušička ve mně se scvrkla. Šramot a temný, vteřinu dlouhý posměch se nezadržitelně blížil po stále menší spirále. Až najednou se mi zezadu u hlavy ozvalo „Hcha“ hrozně pohrdavým způsobem. Ve mně doznělo jako: „ Nicko“. Když jsem se nervózně ohlédla, schopna najednou tohoto pohybu, zahlédla jsem, jak závěs u sprchy se začal zmítat. Odrážel se v něm pohyb, přiléhal na podivnou strukturu démona. Prozrazoval obrys čehosi, co obývá tento byt se mnou. Nebylo to docela lidské a ani natolik lidskému tělu vzdálené. Krk mi ovanul podivný vánek. Závěs přestal značit přítomnost démona v koupelně.

Začala jsem strašně vřískat. Ta panika. Ta nevědomost a bezmoc. Děs. Nic jiného už nešlo dělat. Poslední odbočka z dále bezvýchodné ulice. Za chvíli se ozval dupot a následně i klepot na dveře.

Otevřela jsem. Za dveřmi se objevil soused vyděšený stejně jako já. Prosila jsem, aby se mnou počkal na manžela. A tak jsme seděli v obýváku a dívali se do ohromné bouřky. Kolem nás se tiše a nepozorovaně plížilo stvoření. Cítila jsem ho. Nahánělo mi to husí kůži.

Takhle jsme tam spolu vydrželi sedět bez řeči jen za zvuku padajících kapek, obhlížení démony, dokud Petr nepřijel.

Dnes se mnou manžel zůstal skoro celý den doma. Musel pouze odejít na jednu pracovní schůzku s klienty. I když jsem na něj naléhala jak to šlo, nemohl tuto schůzku odložit. A tak jsem zůstala opět sama doma zrovna v okamžiku, kdy ustavičné šero se začalo sytit posledním svitem slunce a tmavlo. Rohy pokojů černaly a mizely z dosahu lidského zraku. Seděla jsem v kotouči žlutého světla od žárovky a dívala se na televizi. Z venku bylo slyšet pleskání nového deště do starých kaluží. Okna se opět napínala pod náporem tohoto rozmaru počasí. V televizi dávali nudný vědomostní pořad.

Začala jsem být nervózní asi tak pět minut potom, co manžel odešel. Podezřelé ticho. Zdi jakoby byly napnuté očekáváním. Vše čekalo na nějakou akci. Připadalo mi, jako když se všechno v tomhle bytě na mě domluvilo, a teď to čeká až se rozjede plán. Měla jsem ze sebe pocit, že jsem králiček, kolem kterého se zaklapává pastička. Domnělé bezpečí. Tak bych nazvala návnadu, kterou na mě políčili. Ale co jsem mohla dělat? Jak jsem se mohla bránit před něčím tak nepochopitelným? Měla jsem se snad obléct a jít ven? Venku padaly dešťové kapky tak velké, že by mohly způsobit boule. Dávno jsem už v pasti seděla, jen jsem si to včas neuvědomila. Nezbývalo mi nic jiného než zůstat na místě. Hrozný pocit bezmoci. Strach z toho, co přijde. Hořký děs se mi stal zdmi, které mě obklopily a požily. Přes ty zdi nešlo vidět obrazovkou. A pak to přišlo.

Déšť začal bubnovat v jednotném rytmu.

Buch-bum. Buch-bum.

Jako srdce. I z bytu se linul podobný zvuk. Zdi se otřásaly a věci nadskakovaly. Vše pulsovalo v této srdeční ozvěně. 

Buch-bum. Buch-bum.

Zahlcuje mě to. Ztrácím se v tom. Valí se to na mě ze všech stran. A já  v tom proudu tonu. Zalévá mě až nad hlavu.

Bílo. Bílá tma. Ticho. Naprosté mrtvo.

A najednou z mrtvého prázdna, odnikud, ozval se opět podivný sarkastický smích. Když se uklidnil, začal ke mně mluvit klidný sympatický hlas.

„ Už je vše, jak má být. Nebraň se. Nemáš jak. Oddej se tomu. Je to tvá jediná možnost. Vše už se stalo. Už jen čas vyplní zbytek mého plánu. Chceš vědět co bude?“ Nastalo významné ticho. Chtěla jsem se z toho probrat. Vystoupit z bílé tmy. Když v tom mě ruka pohladila po čele a sjela po vlasech. „ Zbytečně se vyčerpáváš a přitom budeš ještě potřebovat tolik síly. Nechej to osudu. Už se to stalo.“ „ CO, co se stalo?“ Zeptala jsem se rozrušeně. „ Vpustili jste mě k vám. To byl osud.“ „ Jak to?“ „ Slyšela jsi mě. A poté jste mi otevřeli dveře. Pozvali jste mě k vám. Neodmítl jsem, když jsi mě slyšela.“ „ Co jsi sakra zač?“ „ CO jsem zač? CO JSEM!?“ Pauza, během které se to uklidnilo. „ Jsem bojovník. Válečník. Ten největší z největších. Zabíjel jsem. Rval jsem končetiny z kloubu, trhal hlavy z páteře. Nikdy mě to nepřestalo bavit. Bojoval jsem v každé pořádné válce. V těch dávno zapomenutých, ještě s oštěpem a kyjem. Válčil jsem v řecko-perských bitvách. Zúčastnil jsem se Punských válek i Japonsko-Čínských. Bojoval jsem s Římany proti Germánům. Táhl jsem v křižáckých výpravách. V každé pořádné válce jsem byl. Ale to není práce, pouze zábava.

Víš, každá doba má své válečníky. Odjakživa má lid svoje hrdiny. Ale aby byli, musí být i konflikt ve kterém se proslaví. A to je moje práce. Tvořím hrdiny tak, že rozpoutávám války. Zprostředkovávám životní působení hrdinům. Dávám jím jejich účel. Co by beze mě byli? Nikdo by o nich nevěděl. Nebyli by ti nesmrtelní idolové. Nebojácní válečníci. Lidé by neměli své vzory. Kam by to s lidstvem dospělo, kdyby neměli své hrdiny? Raději nepomyslet.“ „ A co chceš ode mě?“ „ Je politování hodné, že má těla nevydrží to co já. Umírám. Docela často. Moje těla se nedožívají ani čtyřicítky. Rodím se znova a znova. Ty. Ty jsi mě slyšela a to znamená, že jsi pro mě vhodná. Už se tak stalo. Narodím se ti.“

Začala jsem křičet, co mi síly stačily. Řvala jsem a řvala. Hlas už jsem neslyšela. Místo toho dvojí bití srdcí. Jedno moje a to druhé mého dítěte.

Probrala jsem se v nemocnici. Nechali si mě tam na pozorování.  Po týdnu mě pustili s tím, že musím denně brát prášky. Plodu prý nic není. Tomu démonovi se nic nestalo! Je v pořádku a čeká až ho porodím. A s ním i války, bitvy, zabíjení a vraždění.

Ale přepočítal se…já ho zničila. Zabila jsem sebe, mé dítě i toho démona.

„Zdá se, že vaše žena trpěla ojedinělou psychickou nemocí. Nenáviděla své nenarozené dítě.“ „ Jak je to možné doktore?“ „ Víte, některé ženy se tolik bojí porodních bolestí, že své dítě začnou nenávidět. Dávají mu za příčinu všechno možné. I vy jste říkal, že se doma něčeho šíleně bála.“ „ Ano to je pravda.“

„Mám pro vás ještě jednu nepříjemnou zprávu. Nevím jestli vám to nějak pomůže nebo usnadní odchod vaší ženy, ale ze zákona na to máte právo.“ „ Doktore, nic horšího se mi už stát nemůže.“ „ Víte pane, DNA dítěte, které vaše žena čekala se v ničem neshodovalo s vaší. Dítě nečekala s vámi.“