|
Zas běháš svým tělem
městem
chodbama zetlelýho listí a paranoi
svlíkáš se
svý slova a hnis
zas zas zas a zas
polykáš
léta polykáš jedinou slzu
pořezaná větrem
vyhřezlým ze srdce skleněnýho zvonu
Zdrháš
uštvaná jako zvíře
z boků ti trčí světelný šmouhy
a šípy z konopí
tohle je láska
štvanice
za poslední vteřinou noci
která s přehledem mizí
za nejbližší kaluží
octa a jeřabin
a dýmu z ptačího chmýří
ztracená
v bublajícím reji vařících se
dní a roků a let
poštolek nad domem
ti připomíná dětství
střílení prakem
a kradení třešní z nejtenčích větví
svý svobody
prolhaný kecy
vzedmutý v sotva slyšitelným
zvuku trubek a fléten a klaksonů
se tříštíš v naději
že tě někdo zas dá dohromady
že porozumí tvojí řeči
a kam to vede
kam to jenom vede…
v tomhle blázinci
v tomhle průseru vidoucích očí
už Vavřinci vymizeli
myslím
že to byla dokonalá sebevražda
naděje
odcházela v masce soucitu
očistný plameny
slovo prodraný hrdlem
zaniká
ve vlastním výkřiku
to tma odměřeně odpovídá na tvoje prosby
když jsi jí zradila
sílou snu sněného v poledne
kosti se často vzpříčí v krku
copak to nevíš
tygříku
| 
